Sladké tajemství

Detail 8/1996, str. 8 - 9

Filip Turek
Sladké tajemství


Úvodní text k výstavě v Galerii u dobrého pastýře v Brně ,
pronesený autorem během vernisáže 10. 4. 1996,
později vyšel v časopise Detail
(upraveno a opatřeno poznámkou 1999)


Sladké tajemství. Jaký význam má předvádění těchto dvou světelných obrazů? na jednu stěnu se promítá celkem konvenční, "výtvarně" naprosto nezajímavá fotografie polorozbalené čokolády. Je velká a sladká. Protější stěnu okupuje možná až příliš nekonvenční videozáznam, zachycující zblízka akt lidského vyměšování - kálení, kadění nebo s prominutím sraní - jak kdo chce.

Než se pustím do zkoumání otázek, které tato istalace může vyvolávat, dovolte mi malé, subjektivně laděné expozé: Osobně jsem rád, že se mi tímto dílem do jisté míry podařilo vymanit se z role umělce, od něhož se očekává, že skrze obrazy dává věcem nové a nové významy, abych se jednou projevil jako obyčejný grafoman, navíc v kombinaci s exhibicionistou! Exhibicionismus bych teď nechal stranou, to je zvláštní otázka. Grafomanie (podle ruského umělce Jurije Lejděrmana) pohřbívá metafory a může být paradoxně prostředkem, jak zastavit inflaci odkazů na odkazy, jak zabránit vznikání dalších metafor z metafor, vrstvení významů na významy. Grafoman prostě píše (v mém případě fotografuje, natáčí na video a upravuje v počítači) , co ho napadne. Toho, co napíše, si váží, aniž by uvažoval o tom, že by nějaké své myšlenky nemusel zveřejňovat. Jeho psaní nejen že nemá žádný význam, ale dokonce jakýkoliv možný význam toho, co popisuje, samo pohřbívá. Můj "výkal" nejen spolehlivě pohřbívá sladkost čokolády odnaproti, ale navíc tím svým "přiblblým" opakováním jakoby z magnetické pásky už četl nekrolog i sám sobě a svým možným významům. Hnědá barva visí ve vzduchu bez souvislosti, jako inkoust, který stéká s věčně mokrého pera grafomana.

Přistupme tedy k otázkám, jaké může instalace vyvolávat. Připadá mi, že jsou zde tři nejspornější momenty:
1) právo autora předvádět takto nezaobaleně akt vyměšování
2] "výtvarná nezajímavost" fotografie čokolády
3] nesmyslnost spojení obou obrazů.

K prvnímu bodu:
Obvinění, že předváděný videoobraz hraničí s pornografií, by asi nebylo tak závažné, jako to, že se umělec odhalil jako exhibicionista. Můžeme namítnout, že každý umělec, zveřejňující svá díla, je svým způsobem exhibicionista, a je to tedy jen otázka míry uvnitř jedné kategorie. Zdá se ale, že tohle je trochu moc, tenhle exhibicionismus jakoby hranice toho uměleckého už překročil. Nabízí se různé úvahy, například co kdyby je překračoval dál a dál, až by překročení bylo očividné a převažující, když by se skutečně v jedné osobě spojil exhibicionismus umělecký a například exhibicionismus sexuální. Neměla by pak být, podobně jako je tomu ve veřejné sféře, v určitých situacích omezena svoboda projevu i v umění? Dovedu si představit lidi, pro které je zásadně nepřijatelný třeba právě můj obraz vyměšování. Na druhou stranu , pokud by se z této strany ozval požadavek cenzury takového díla, určitě se najdou zase lidé, kteří budou bránit svobodu v umění za každou cenu, i když třeba budou patřit zrovna k těm, jimž není dvakrát příjemné pozorovat zvětšené exkrementy zblízka. Pro mne jako umělce by samozřejmě bylo satisfakcí, kdyby se našli i lidé, které moje "padající hovna" budou bavit, kteří se poddají podobnému úžasu, jaký jsem po dokončení díla pociťoval já. To je skupina, kterou úvahy o cenzuře také nesmí upozadit. Právě když rozebírám své vlastní pocity ze svého díla (samozřejmě i pro mne jistým způsobem kontroverzního), je mi čím dál jasnější, že na pomyslných vahách musí převážit hodnota svobody nad hodnotami tzv. morálními, které jsou relativní, ať chceme nebo nechceme. Přesto jistá hranice podle mne musí existovat: svoboda jednoho nesmí narušit svobodu druhého. V případě mého obrazu je možné, že by mohl například narušit svobodu rodičů vychovávat své děti podle svého přesvědčení, pokud by nějaké děti na výstavu zavítaly. Možná by měla být v podobných případech veřejnost předem upozorněna na charakter výstavy ve smyslu "mládeži nepřístupno". Jinak mám zato, že právo dospělého člověka nedívat se, na co sám nechce, je dostatečně zajištěno tím, že mu nikdo nebrání odejít
(poznámka pod čarou).

K druhému bodu:
Fotografie čokolády není "umělecké" nebo "výtvarné" zobrazení čokolády. Není to symbol čokoládyani čehokoliv jiného. Fotografií chci říct jen toto: Polorozbalená čokoláda. Mívám chuť na čokoládu. Čokoláda mi chutná. Je polorozbalená a ukousnutá. Někdo ji kus snědl. Má obal , který všichni znají. Nevím, zda je hezký nebo ošklivý. Je fialový a je na něm kráva a nápis Milka. Je to obyčejná čokoláda. Je velká, můžeme si ji dobře prohlédnout. Promítá se, abychom si ji mohli prohlížet dlouho. Není vytištěná, abychom si ji nemohli prohlížet kdykoliv, zejména ne tehdy, když se nepromítá obraz vyměšování. Bez vyměšování nemá obraz čokolády smysl, i když se dá namítnout, že spolu s ním také ne - ale to už je otázka akceptování grafomanie jako metody tvorby.

K třetímu bodu:
Napadají mne dvě možné verze obvinění
a) "Autorovi šlo o to, nainstalovat v galerii cokoliv dohromady s čímkoliv, jenom proto, aby v tom nikdo nemohl najít žádný smysl. Lidem, kteří třeba i mají upřímnou snahu smysl instalace pochopit, se pak autor může za rohem vysmívat."
b) "Autor splácal dohromady, co ho napadlo. Přílišná svoboda, jaká v umění dnes panuje, mu dovolí zdůvodnit cokoliv. Stačí přece vymyslet nějaký koncept, vytvořit si nějaký "kontext", zařadit se do nějakého "diskursu". Kdo se i potom ptá, cože to má ale ve skutečnosti znamenat, ten prostě nerozumí umění, není dost "otevřený", a s tím se přece umělec bavit nemusí."
Přiznávám, že na obou verzích asi něco bude. Až na tu podstatnou věc, že autor zachovává k publiku naprosto neutrální vztah. Pokud by se mu vysmíval, bylo by to jako výsměch sama sobě, výsměch vlastní práci. Jedinou autorovou obhajobou je tvrzení, ovšem bez důkazů, že to, co předvádí, se nedá obsáhnout pojmy jako "náhodné cokoliv" nebo "pouhá konceptuální konstrukce". Uznávám však, že z rolí grafomana a ni exhibicionisty bych se nevykroutil ani sám před sebou, takže je pro tuto chvíli dobrovolně přijímám.



Poznámka:
Bohužel, právě při prvním vystavení díla bylo zajištění tohoto práva problematické, neboť bylo vystaveno ne v regulérní galerii, nýbrž v jakémsi průchozím sále úřadu, jehož úředníci neměli jinou možnost, než každý den při cestě do práce a z práce projít temným koridorem mezi obrovskou čokoládou a padajícími hovny. To jsem nakonec přijal jako ospravedlnění zásahu, kterým byla výstava ukončena za necelých pět dní.


© Filip Turek 1999