Je s podivem, s jak v podstatě negativním přijetím se setkala
první samostatná výstava Filipa Turka v Galerii MXM od 23. 11. do 18. 12. 1994. Přestože lze do jisté míry souhlasit
s výtkami o starém myšlení a z toho plynoucí určité nudě, přijde
mi důležitější pokusit se najít klady projektu, protože jeho "odplácnutí"
je až příliš snadné.
Zastaralé (myslí se tím "nepůvodní"?) uvažování je výtka ze strany
dobře informovaného publika. Pravdou však je, že s takto vyostřeně
formulovanou myšlenkou, využívající přivlastňování jako uměleckou
tvůrčí metodu, jsme se u nás dosud neměli příležitost setkat.
Navíc, jestliže název projektu je Zdějin Umění, není důvod nevztáhnout
ho i na celkový způsob zpracování.
Samozřejmě že se jedná o vtipnou hříčku mířící na absolutní zprostředkovanost
naprosté většiny našich vjemů a informací. Na povrch vystupuje
důležitost kontextu, v jakém se k nám informaci nesoucí obrazy/images
dostávají. Přivlastnění obrazů je jejich recyklací. Jejich "tupost"
a "banalita" nic nemění na svůdné síle, kterou disponují. Slouží
jak k uspokojení určité perverznosti intelektuálů, tak k projekci
tužeb každodenností frustrovaných mas, jsou zároveň svědkem i
příčinou banalizace a rozostřování subjektivity současného člověka.
Jejich falešnost a stylizovanost jsou naruby obráceným dotýkáním
všednosti. Díky tomu se projekt nevyčerpává s pochopením konceptu,
ale je možné ho vnímat čistě vizuálně, protože i tak může stále
přinášet uspokojení. Tím se odlišuje od většiny čistě konceptuálně
zaměřené práce. Precizní adjustace a "muzejní" instalace navíc
velmi dobře vyvažují prostorové nedostatky Galerie MXM.
Podstatným aspektem konceptu je i snaha po potlačení vlastní individuality
umělce, přehnané snahy po prosazení jeho jedinečnosti. Tomu slouží
nejen přivlastnění časopiseckých a reklamních fotografií, ale
i vyčerpávající výklad významových rovin projektu. Turkův rozbor, včetně úvah o o možnostech provedení myšlenky
strhává auru inspirace z hlavy osvíceného tvůrce. Teprve při uvědomění
si této roviny Turkova čistě konceptuálního projektu (který si
přesto zachovává čistě vizuálně optické kvality), dostane zdánlivě
disparátní druhá část výstavy - nazvaná O Cenu J. Chalupeckého - smysl, pohybující se nejen na úrovni hříčky. Naprosto banální
kresbičky z knihy Super Malbuch Spannung und Abenteuer spojené
s citáty z Chalupeckého statí, proslovovanými v bublinách dívenkami na vodních lyžích, na koni, chlapcem s modelem plachetnice atp., se zdají být tisící variantou principu. Nové je, že necitují
komplikované sentence současných kritiků a teoretiků, ale muže
z generace 40. let. Už samo spojení Chalupeckého s neuměleckými
kresbičkami se zdá znesvěcující, přestože to byl právě on, kdo
říkal "Ano, světe, buď, ať jsi jakýkoliv.", "Ano všemu, co na světě potkával." Chalupeckého věty plné patosu, vyvyšování umělce nad obyčejný
dav, volání po výjimečnosti, intelektuální nadřazenosti, po umělci
jako prostředníku mezi světem a božskými silami (to všechno přes
vzývání "světa, ve kterém žijeme"), v přesně cíleném výběru děsí
a ptáme se sami sebe, byl Chalupecký skutečně takový? Jak to,
že jsme si toho nevšimli dřív? Opravdu, jedna "bublina" se zdá
idiotštější než druhá, na tom se shodnou skoro všichni. Je možné,
že jsme se tak rychle změnili? Turkův analytický přístup je "ťafkou"
nabubřelosti samozvané geniality, je zároveň i sarkastickým úšklebkem
nad smysluplností cen pro "nejlepšího" umělce roku, jejichž korumpující
sílu si u nás zatím příliš neuvědomujeme. Naproti tomu v Anglii,
po loňské skandální akci K-Foundation, se letos při předávání
Turnerovy ceny shromáždilo před Tate Gallery několik set protestujících
umělců.
Jestliže i teď se vám pořád zdá, že Turkovo myšlení patří spíš
80. letům, že příliš jednoznačně formuluje problémy, že dnes cítíme
věci víc rozostřeně, jestliže vám - tak jako Lence Lindaurové - připadá, že výstava sice "nepostrádá vtip a nápad", ale v podstatě
"zůstává úsměvnou, ale nudnou hrou", jediné, čím mohu kontrovat,
je další citát, tentokrát od jasanského a Poláka: "Dobrý vtip
přetrvá miliony let". Jím se zároveň z chladně analytické roviny
přenášíme na pole čistě subjektivní, protože kdo odliší dobrý
vtip od špatného?
