Přímo školní ukázkou postmoderní koncepce výstavy je prezentace FILIPA TURKA (1968) v pražské galérii MXM. Jmenuje se Z DĚJIN UMĚNÍ a je postavena na známém a osvědčeném
"používání" klasiků. Jejich díla však Turek necituje, ale simuluje.
Série obrazů pečlivě adjustovaných, se zlatými názvy vyraženými
v plátně, představuje jakýsi stručný přehled dějin umění: muzejní
sbírku či obrazovou knihu. Turek zvolil pro napodobování notoricky
známá jména - od Giotta přes Moneta až k Jeffu Koonsovi. Vytvoření obrazu, který se něčím podobá originálu, je pouhým
prvním stupněm trochu otřepané a nepříliš zábavné hry. Ta je čitelná
pro každého průměrného diváka, byť se v historii umění orientuje
pouze povrchně. (Zmiňme například barevnou fotografii uzbeckých
žen sedících na trávníku - Gauguinovy tahitské ženy.) Turek si navíc dal práci s podrobným výkladem různých vrstev této hry - ten ovšem skutečně hravého diváka spíš
odradí. Turkovy "jiné obrazy" nesimulují jen konkrétní předlohy,
ale styl a náměty děl jednoho autora obecně. Jeho napodobeniny
pocházejí z masově šířených tiskovin (zvětšených plakátů, reklam,
omalovánek atd.), jsou to jakési otisky obrazů, které všem tisíckrát
projdou před očima. Údajnou hlavní myšlenku svého projektu - že simulační role byla "jiným obrazům" vnucena, a tudíž předstírání jen předstírají - si konečně Turek také
nenechal pro sebe. Součástí "sbírky" je i autorova manifestační
přihláška O cenu J. Chalupeckého. Na omalovánkových, směšně obskurních kresbách zde demonstruje
(pro změnu) hru s teorií: a tak například chlapeček sedící na koníčku komiksově bublá proslov o standardní modernosti v umění.
Většina Turkových prací nepostrádá vtip a nápad, ale to je opravdu
trochu málo. Zůstává úsměvnou, ale nudnou hrou.
